Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie

Historie obce Přívrat

uvod1024stary.jpg

 

 

Založení obce

Obec vznikla pravděpodobně již v období rané kolonizace z kolonizační iniciativy nižší šlechty, která pronikala od konce 12. století z i vratislavské provincie (povodí Loučné) do oblasti Kozlovského hřbetu na rozvodí Loučné na jedné a Třebovky a Tiché Orlice na straně druhé. Chybí doklady, že by obec byla příslušenstvím některého z velkých panství, která se formovala v období vrcholné kolonizace. Poprvé se však ves i s tvrzí připomíná až v roce 1455, kdy ji Markéta, dcera Doníka z Přívrata, provdaná ze Ždánic, postoupila svému synovi Mikšovi ze Ždánic a Janovi Šlechtovi z Mrdic. 

tvrz_Presy_hraz_prot.jpg

Dolní rybník, za "protrženou hrází" rekonstrukce tvrze z 15. století.

 

Historicky vývoj obce

Po roce 1455 se ves rozdělila na dvě části. Jednu získal Václav Litovlický z Doubravice a od něho na počátku 16. století Jan Kostka z Postupic, který ji připojil k svému panství brandýskému. Na tomto panství se poprvé připomíná tato část Přívrata v roce 1506, kdy panství kupoval od Jana Kostky z Postupic Vilém z Pernštejna. Další majitel brandýského panství z rodu Pernštejnů Jan prodal v roce 1544 tuto část Přívrata s částmi několika dalších vsí městu Litomyšli k tamnímu špitálu. Město však hned postoupilo získanou část Přívrata tehdejšímu majiteli Litomyšle Bohuši Kostkovi z Postupic.

historická mapa okolí

historická mapa okolí

Ten již od roku 1543 vlastnil i druhou část Přívrata, kterou získal od Martina Člupeckého z Člupku jako příslušenství Člupku. Když v roce 1547 bylo litomyšlské panství Bohuši Kostkovi odňato pro účast na protihabsburském odboji a ponecháno mu do konce jeho života jen panství Brandýs nad Orlicí, připojil Bohuš svůj díl Přívrata k tomuto panství. V příslušenství Brandýsa nad Orlicí zůstal Přívrat až do roku 1699.

V roce 1654 bylo v Přívratě 15 poddanských usedlostí. V roce 1699 v souvislosti s dělením majetků v rodě Trautmansdorfů, kteří vlastnili Litomyšl i Brandýs nad Orlicí (šlo o dělení pozůstalosti po Janovi Fidrichovi Trautmansdorfovi), došlo k oddělení Přívrata od panství brandýského a jeho připojení k panství litomyšlskému, které tehdy připadlo Františku Václavovi Trautmansdorfovi.

panáci na poli

Tento stav trval až do zániku poddanství v roce 1848. Po vzniku okresních úřadů v roce 1850 byl Přívrat bez ohledu na příslušnost k litomyšlskému panství připojen k soudnímu okresu Ústí nad Orlicí a politickému okresu Lanškroun, v letech 1938 - 1945 náležel k politickému okresu Litomyšl.. Od roku 1945 do současnosti náleží k okresu Ústí nad Orlicí.

odhalení pomníku

Slavnostní setkání u pomníku padlým.

  Správní vývoj obce od roku 1960


Přívrat byl vždy samostanou obcí. Pouze v letech 1989 -1991 náležel k České Třebové. Severní část vsi tvoří místní část nazývanou Na Presích nebo Malý Přívrat.

lipa2018_13.jpg

Slavnostní sázení lípy při příležitosti 100 let od založení Československa 28. 10. 2018

 

Původ názvu obce

Místní jméno Přívrat (někdy též Přívraty) vzniklo hláskovými změnami ze slova převrat, které ve staré češtině označovalo sedlo (průsmyk) v horském hřbetu. Tomu odpovídá poloha obce ve vrcholových partiích Kozlovského hřbetu, (součást Svitavské pahorkatiny) nedaleko sedla, kterým prochází silnice z Litomyšle do České Třebové (tzv. Kohout). Množné číslo bylo dáno tím, že severní část vsi tvořila samotu nazývanou někdy Malý Přívrat (potom vlastní ves byla označována jako Velký Přívrat). Na počátku 20. století význačný historik Josef Pekař vystoupil s názorem, že název obce je odvozen ze slov „při vratech" a vyjadřoval to, že vesnice ležela nedaleko zemské brány či vrat - místa, kterým vstupovala do Čech z Moravy tzv. Trstenická stezka. Tento názor však dnešní historické bádání jednoznačně odmítá, neboť neexistuje důkaz, že by se zemská brána ve staré češtině označovala jako vrata.

 

Počet obyvatel

 

počet obyvatel složení obyvatel

 


Putování po hospůdkách

...aneb jak se pilo včera a dnes

K hospodám všeho druhu mám po celý život kladný vztah, protože jsou centrem společenským, informačním, kulturním, při tancovačkách se nechalo a stále nechá seznamovat s děvčaty a mimo to mně ohromně chutnaly podávané nápoje. Říkalo se, a je to asi pravda, že v každé vsi má být škola, kostel, obchod a to nejdůležitější hospoda.

Na Presích

Když mně bylo asi sedmnáct, tzn. v létech 59 - 60 jsme se s vrstevníky a vrstevnicemi v neděli odpoledne procházel i po vsi se šálou přehozenou přes rameno na vrch kabátu, abychom vypadali světácky.

Na Presích

Při procházce z horního konce směrem na Řetovou jsme odbočili do hospody k Coufalom, kde jsme popíjeli zelenou vodu, rozuměj šaltrézku. Malé štamprdle stálo nějak do dvou korun. Vaňousovu - Votrůčkovu hospodu jsme minuli a pokračovali jsme ke "Grózlom" na Presy. Tam jsme poseděli, dokud nám stačily peníze a nebo se po šaltrézce udělalo někomu špatně. Pan Glózler byl čilý hostinský a celý lokál měl vyzdobený od svého bratra džbánky a obrázky s přiléhavými popisy jako "Řekněte své ženě slivovičku denně" nebo "Necourejte se po lesích, lepší to je na Presích", "Dobrá míra vždy u Jaromíra" a podobně.

Hostinec Na Presích   presy.jpg

Tehdejší státní moc tuto výzdobu občas zabavila, jako propagaci alkoholu, takže pan bratr do čtrnácti dnů dodal výzdobu novou a ještě přiléhavější. Když došlo na zestátňování malých živnostníků, byl pan Glózer donucen prodat za směšnou částku hospodu i se sálem, kde jsme hrávali divadlo, tehdejšímu komunálu Česká Třebová, kde řediteloval pan Lexa. Glóserovi měli ve smlouvě právo dožití v původní kuchyni a lokálu. Pan Lexa měl velkolepé plány včetně vybudování koupaliště z Dolního rybníku, ale uskutečnila se na tehdejší dobu solidní přestavba jeviště na výčep, ze sálu se stala společenská místnost a přistavila se kuchyň. V patře byla vybudována ubytovna.

Presy se staly pod vedením pana Fišera z Vysokého Mýta vyhledávaným zařízením, o víkendech s kyvadlovou dopravou z České Třebové. Po postupné výměně několika vedoucích odkoupil Presy Svaz invalidů Praha a rekreoval zde své členy. Po navrácení zařízení synu původního majitele dělaly Presy vesnici více ostudy než slávy a neměly štěstí na provozovatele.

U Votrůčka

Do hospody "u Votrůčka", která neměla sál, ale provozovala prodejnu, jsem začal chodit až po vojně. Z dílny JZD jsem tam chodil na dopolední svačiny a někdy jsem se nestihl vrátit už do práce. Bylo tam útulno až kořalečno, hostinský pan Vaňous, zvaný Votrůček, obsluhoval obchod i hospodu s dcerou Milkou.

stará hospoda

Vyznačoval se tím, že od pravidelných hostů nechtěl denně peníze, ale vítal mě "Nech to bejt, Jarouši, já ti to napíšu". Nevím jak psal, ale po výplatě při vyrovnání jsem se vždycky nestačil divit. Když jsem se vracel v 5.00 hod. ráno z hraní při muzice a cesta od křižovatky na horní konec Přívrata pro mne byla příliš náročná, zabouchal jsem na dveře hospody. Paní Milka otevřela, usmažila mně vajíčka, podala hrnek kafe, poplácala po tvářích a řekla, teď vypadni,už můžeš domů k mámě!

U Coufalů

V současné době je v provozu pouze hospoda Coufalova. Měla sál zařízený jako tělocvičnu. Pamatuji ještě, že na jevišti stával orchestrion. Pan Coufal provozoval hospodu při malém hospodářství, po socializaci pod hlavičkou Jednoty. Jeho žena Maruška měla z hospody radost, obzvlášť ze šuplíku s penězi. Při našich mládeneckých návštěvách místo šaltrézky naléval "čurácao" (kyraso), že je také moc dobré.

A_coufalovi2.jpg  1931_hospoda.jpg

Místní národní výbor v roce 1975 nebo 1976 hospodu od pana Coufala odkoupil a tím ji vlastně zachránil.Vystřídalo se tam několik domácích i přespolních hostinských. V létech 1978-82 byla brigádnicky uskutečněna první přestavba týkající se především odpovídajícího sociálního zařízení a přístavby přísálí a kotelny. Posléze dosloužila střecha nad lokálem, takže se přistoupilo k další etapě úprav, při nich se zrestauroval jak sál, tak i lokál, kuchyň, zázemí a nástavbou se získaly tři solidní byty. Hospoda v dnešní podobě plně vyhovuje všem společenským a kulturním aktivitám ve vesnici pořádaných.

huc_1994.jpg  Hostinec U Coufalů, nejdůležitější budova v obci

Bylo by hezké, kdyby některý větší pamětník jak já vzpomněl hospod na Kopečku, u Štanclů a případně dalších.

Jaroslav Vaňous

Veřejná hospoda čp. 47, zvaná též u Štanclů

Roku 1785 kupuje tento grunt Martin Záleský od Karla Voleského, který tím zaplatil veškeré své dluhy. Až do r.1792 hospodařil Martin na gruntě jako každý sedlák. Pak požádal vrchnost v Litomyšli, aby mu povolili užívat dosavadní selskou živnost jako veřejnou hospodu. Tato žádost mu byla kladně vyřízena. S novou hospodou vznikly i nové povinnosti. Především měl s vrchností „nasmlouvanou“ roční dodávku 23 sudů piva. Pokud by Martin „vyšenkoval“ více jak 23 sudů piva ročně, pak za každý další sud zaplatí 48 krejcarů. Pokud by však prodal méně než 23 sudů piva ročně, pak to na platbu do vrchnostenského důchodu nebude mít vliv; zaplatit bude muset vždy celoroční dodávku.

hos_stancl2.jpg

Samozřejmě, že směl odebírat pivo jen z vrchnostenského pivovaru a pečlivě se o „zlatý mok“ starat. Pro novou hospodu také vznikla povinnost, aby se ve stavení konala všechna obecní shromáždění, a to bezúplatně. Za to se vrchnost zavázala, že nikomu jinému nepovolí pivní či „pálený“ šenk.
Martin Záleský se tedy stal hostinským. A to se vším všudy. O hosty pravděpodobně nouzi neměl, vždyť u té živnosti zůstal až do poloviny roku 1826, kdy získává hospodu i grunt do vlastnictví Martinův syn Václav Záleský. Cena hospody byla stanovena na 1800 zlatých rýnských ve stříbrných penězích.
Když převzal po otci živnost, byl dosud svobodný. Ženil se o dva roky později. Václav byl 50letým mužem, jeho nevěstou se stala teprve 21letá dosud neplnoletá Františka, dcera Václava Škorpila, sedláka z Řetové. Václav Záleský vydechl naposledy r.1837 ve věku 61 let. Grunt s půdou, lesy a s hospodou k tomu odkázal své dceři Anně Záleské.
A co bylo s Františkou, mladou vdovou po Václavu Záleském? O rok později se znovu provdala. Jejím mužem se stal 23letý Jan Záleský.

Na kopečku

Hostinská živnost se provozovala v Přívratu také v hostinci Na kopečku, též u Vaňousů. V hostinci býval kuželník, budova dnes již nestojí.

A_naKopecku.jpg

       

 


 

Staré přívratské báje a pověsti

 

O vodníkovi

U Prostředního rybníku běhával koník. Jeden ze sedláků ho chytil a přivedl k vodě, aby se napil. Jakmile koník vodu okusil, vskočil do rybníka a proměnil se v hastrmana.
O tom se přesvědčila i jedna stařenka, která šla z Řetové domů do Přívrata. U rybníka viděla tuze pěkného koně, jak se pase. Chtěla ho chytit, ale on se jí nedal, pořád couval k rybníku blíž a blíž. Když už byl u samého okraje, skočil do vody a zmizel. Teprve potom poznala, kdo to vlastně byl. Stařenka se lekla a honem rychle běžela, co jen mohla, domů.
Malý koníček se objevil také u Coufalových kluků, když na lukách u rybníka pásli svého koně. Mladší Coufalův syn se ke koníkovi přitočil, chytil ho a chtěl si na něho vyskočit. A tu si všiml, že koník nemá dolní pysk. Zavolal ostatní, ať se jdou podívat. Panečku, všichni se podivovali, neboť něco podobného ještě nikdy neviděli. Když ho pustili, koník letěl přes pole, zařehtal a už byl ve vodě.

O Vanclově statku

Bohatí majitelé Vanclova statku (č.p.28) měli peněz jako želez. Měli tolik stříbrňáků i zlaťáků, že je měřili na věrtele. Pro jistotu si je schovávali do skrýše pod podlahu. Při požáru statku se peníze slily ve velikou kouli. Kam se ale zakutálela, nikdo neví.

O hajném čarodějníku

V Přívratě (č.p.25) bydlel hajný, který byl spolčen s čertem. Když byla nejčernější noc. otevřel okno a střelil do tmy. Pakl zavolal děvečku, které řekl: „Jdi tam a tam do lesa. Najdeš střeleného srnce, přines ho!“ Děvečka šla a srnce skutečně přinesla. Když už hajný umíral, objevil se na okně černý kohout, který zakokrhal a odletěl. Hned potom hajný skonal. Od té domy se v chalupě žádné štěstí dlouho neohřálo.

O Jelenici

Na jelenici prý stával hrad, jenž byl podzemní chodbou spojen s tvrzí, která údajně stávala při Dolním rybníku na kopečku zvaném Tvrzisko. A jelikož jsou dodnes pod Jelenicí vchody do chodeb, říká se celé části Na Sklepích.

O Žižkově kameniŽižkův kámen

Pod Okrouhlicí, směrem k Malému Přívratu, je kdesi v lese Žižkův kámen. Je to balvan, jako by slepený ze samých malých kaménků. Má zvláštní tvar, ale nikdo s ním nikdy nemohl pohnout. Sahá hluboko do země.

O pomníku na Sečném

Asi na přelomu století jel jeden přívratský rolník ze Zhoře domů. Na Sečném mu v zatáčce vypadlo kolo, vůz se převrátil a rolník spadl tak nešťastně, že se zabil. Hospodáře našli domácí už pod silnicí mrtvého. Na místě postavili pomník. Kus pomníku po čase urazili, když tudy vozili drvaři klády.

O sv. Antonínu na Okrouhlici

Na sever od obce se táhne daleko do Řetové táhlý hřbet Okrouhlice, který pokračuje v Řetovském kopci. Ještě v přívratském katastru byl na cestě postaven památný sloup s obrázkem. Říkalo se tam U Antonína. Jednou tudy vedl řezník býka, který se bez příčiny rozzuřil a řezníka zabil. Na památku mu lidé postavili sloup. Jiní říkají, že to není přece pravda. Sloup byl postaven po té, co se tu scházívali lesní z Hrádku, Přívratu a Horní Sloupnice, aby rokovali o svých převelice důležitých záležitostech. A protože se všichni jmenovali křestním jménem Antonín, dali sem obrázek sv. Antonína.

O Čechačce

Pod Okrouhlicí bývala čistá studánka Čechačka. Jméno má od toho, jak zde zpívali a koně napájeli rolníci z celého kraje, t.j. z Čech, kteří jezdívali do těchto končin pro dříví.

O Klokočkově studánce

Až bude nejvíce zle, ten, kdo se v ní schová, bude zachráněn.

Na Volavkách

V nejzazším koutu mezi lesy je skrytý bažinatý palouk Na Volavkách. Staří lidé vypravují, že ve Volavkách na Vanclové louce stála řada vojáků, proti kterým stála druhá řada. Vojáci se vzájemně sříleli a mnoho jich popadalo. I ti, co nebyli raněni, padali hladem. Zbylo jich jenom pár, ti nejudatnější, a ti vykopali pro ostatní společný hrob. Protože se vojáci stále svolávali, zůstalo té louce jméno Na Volavkách.
Jiní tvrdí, že za dávných časů, kdy okolí vísky bylo porostlé všude hustým lesem, zabloudil na ono místo oddíl švédského vojska. Lidé se před nimi ze strachu rozprchli do okolních lesů. Tu jednou v noci někdo vystřelil z chalupy, která stála na místě pozdější chalupy /č.p.21/. Švédové se domnívali, že je nepřítel na blízku a bez velkého zdržování odtáhli. Po jejich odchodu se lidé svolávali k domovu. Tam, kde na sebe volali, dali jméno Na Volavkách.
Třetí nejpravděpodobnější, pověst praví, že zde bylo čihadlo na ptáky. Potůček se pokryl chvojí, jen sem tam se nechala studánka vody, kolem které se rozložily lestvice, klece s volavými ptáky. Přiletující ptáčci uvázli na vějičkách. Větší se chytali do skřipců, sklopců a jinak. Odtud louka Na Volavkách.
Možná, že kousek pravdy bude i v tom, že zde ubytovaní vojáci z Uher volávali na děvčata, které vábili do svého ležení.
Studánka ve Volavkách má, snad dodnes, léčivou vodu. Manželka lesního Blahuta si její vodou vyléčila žlučové kameny.

O Kobylím dole

Menší část polí Na Dlouhém, na jižní straně Zacharovce se nazývá Kobylí důl. Prý tam bylo zakopáno mnoho koní padlých v bitce.

 

 

Záhřivka

Přívrat na Veselém Kopci

Když jsem si (loni) přečetl, že Českotřebovský zpravodaj připravuje seriál o památnících, pomnících a pamětních deskách Českotřebovska, mj. i z Přívratu, vybavila se mi věta (iČTZ 14/2000; Přívrat a jeho kulturní památky): „Jedna z tzv. zářivek, což byla drobná dřevostavba pro podzimní konzervaci ovoce sušením a v minulosti patřila ke každému ovocnému sadu, byla přestěhována do skanzenu na Veselém kopci, kde ještě slouží příležitostně ke svému účelu.“ Památník možná, památka určitě.

Veselý Kopec tvoří hlavní skupinu Souboru lidových staveb a řemesel Vysočina, ve kterém jsou uchovány ukázky zařízených hospodářských usedlostí a staveb na zpracování zemědělských produktů, zasazené do typické krajiny Vysočiny. Základem expozice se stala (soukromá) usedlost čp. 4 a pozůstatky mlýna, postaveného před rokem 1580, která se doplnila přenesenými stavbami lidového stavitelství. Mezi unikáty patří i kotlina na bělení plátna, roubený objekt z první poloviny 19. století, přenesený sem z Přívratu. Na Veselém Kopci sušárna ovoce je (ze Stříteže u Skutče), ale „záhřivka“ sloužila k jinému účelu – roztokem uhličitanu draselného (vznikal vyloužením dřevěného popela vodou) se v ní bělilo plátno.

19xx_pohled_zahrivka1.jpg  záhřivka

 

Jednoduchému výrobnímu procesu domácké tradice odpovídalo i její vybavení: káď, několik konví a nad otevřeným ohništěm kotlík. Do kádě se naskládalo režné plátno, na které se prostřela „luhovka“, plachta ze silného plátna. Na ni se nasypal dřevěný popel a vše se zalilo vroucí vodou, až zcela ponořené plátno nasáklo vzniklým výluhem, který se mohl upouštět a znovu ohřívat. Vychladlé plátno se vymáchalo v zastávce na potoku a rozložené na trávníku se za občasného kropení na slunci bělilo. Celý pracovní postup – louhování, máchání, bělení – se několikrát opakoval. Konečnou „předprodejní“ úpravou bylo valchování a mandlování.

Záhřivky stávaly u potoka, vyhlášená bělením plátna byla Řetová, kde se připomíná záhřivka u čp. 52, a jak ji v roce 1924 zachytil učitel Bohuslav Pravda je také uvedena mezi fotografiemi z obecní sbírky v knize Radima Duška „Řetová, příspěvek k dějinám obce“. Tam se nachází i záhřivka s hřebenovým otvorem k odvádění kouře, jenže jí chybí originální popisek: Obrázek ten neukazuje řetovskou záhřivku, nýbrž přívratskou, aby se na ní ukázalo jak byl na hřebeně zařízen odvod kouře. A právě tento „typ“ záhřivky byl přenesen do skanzenu na Veselém kopci. Stála před usedlostí čp. 20, kde byla po zbourání uložena, aby nakonec našla uplatnění jako technický exponát lidového stavitelství. Není však jedinou. Alespoň na obrázku se dochovala záhřivka patřící k čp. 5, jak ji podle fotografie z roku 1954 překreslil Josef V. Scheybal pro reprezentativní publikaci „Klíč od domova“, z níž reprodukce pochází. Jen dodávám, že bělidlo plátna (záhřivka či kotlina) z Přívratu na Veselém Kopci je foto autora, 2007.

Miloslav Renčín

Literatura: Štěpán Luděk-Vařeka Josef: Klíč od domova (Lidové stavby východních Čech),
KRUH Hradec Králové a ČSOB Praha 1991, jm. str. 235

Woitsch Jiří: Tajemná potaš. In: Dějiny a současnost 5/2001, str. 17-22